Intelektuálovi přece stačí jen naznačit

Díky bohu. Za to, že jsou ještě režiséři, kteří vidí kouzlo v "obyčejném" životě, kteří točí příběhy ze současnosti, za to, že na takový film nějakým zázrakem seženou peníze, za to, že student filmové školy může natočit celovečerní debut a za to, že je mezi nimi žena. Dámy a pánové, smekám a fandím. Na prvotinu, na studentku….výborný začátek. Mám-li být konkrétnější zvolila bych asi přívlastek opravdický. A živý. Postavy zkrátka žily, nebyly to herci, předvádějící své povolání před kamerou podle napsané předlohy. Asi právě proto divák s nimi prožíval jejich starosti a malosti. Asi proto cestou z kina titanikovsky nesmrkal, armagedonovsky si nezpíval titulní píseň ani neodcházel s happyendovským pocitem zadostiučinění a spravedlivého potrestání zločinců. Prostě uviděl svět, ve kterém teď žije a osudy postav se ho dotkly o to intenzivněji. A protože to nebyly osudy zrovna nejšťastnější, cítil se podle toho i on. Neřadím se k těm, kteří nazývají Sašu Gedeona novým Formanem a Alici Nelis novou Věrou Chytilovou. Tady bych spíše tvrdila opak. Mladá režisérka obsadila skutečné Herce s velkým H, kterými se může pyšnit současný český filmový svět. Těžko by dosáhla takové působivosti a síly bez Ivy Janžurové, Evy Holubové, Leoše Suchařípy a jejich vynikajících výkonů, kterých dosáhli "prožitím" svých rolí. Fakt, že snaha sdělit myšlenku (nepochybně těžko sdělitelnou), působí někdy "moc sděleně", což současnému divákovi - intelektuálovi stačí přeci jen naznačit (ale pozor, ne moc jednoznačně!), svědčí jednak o odvaze tvůrce (pardon, tvůrkyně) a také o snaze jít vlastní cestou, nepodléhat těmto radám a zkusit to třeba jen kvůli sobě. Držím palce k cestě vlastní.