Může všechno fungovat jako firma, nebo kapitálový trh?

Na čem je správné šetřit? A kdo má právo o něčem mluvit, natáčet, nebo dokonce (sic!) analyzovat a psát? Jsou všichni poctiví, když nastupují někam ve firmách, úřadech či institucích na nejvyšší posty? Uznejte, že podobných otázek, zvláště nyní, napadne každého jistě pěkně dlouhá řádka. A co víme snad taky je to, že tyhle otázky rozhodně nemají žádnou jednoduchou odpověď. Zkusme to ale trochu zjednodušit, a hned zkraje si řekněme – šetřit je lepší, než bezhlavě utrácet. Jenže - je tu další problém, co je bezdůvodný výdaj?

Bezdůvodný výdaj může být pro někoho dovolená na splátky, když jeho příjem sotva dostačuje na to, aby nakoupil základní potraviny pro celou rodinu. Ale znáte to… když on do toho Turecka musel jet. Jinému se zas zdá, že platit pět tisíc korun za poplatky u lékaře ročně, což navrhuje ministr zdravotnictví jako jeden z prvních kroků své reformy zdravotnictví je za to, že odváděl celý život daně a práci státu, výsměch. Anebo ten bezdůvodný výdaj. Co na tom, že odevšad slyší, že dluhy, které zdravotnictví má musíme zaplatit všichni?

A teď něco méně vážného - kdo třeba pak rozhodne o tom, jestli ten, nebo onen může na výrok o tom, že zdvižený ukazováček premiéra země je poškozením její pověsti, říct takový, nebo onaký názor? A musí o tom někdo vůbec rozhodovat? Vždyť zasvěcený komentář skýtají nepřeberné reakce diskutujících v online diskusích. Televize a rádio si v tomto ohledu mohou jen gratulovat, že žádné diskuse často pod svými pořady nemají. A není to spíš k zamyšlení, že v mnoha případech nám téměř nejde o diskusi, ale spíš o to, abychom si přisadili, zanadávali, místo hledání řešení a návodu pro podobné problémy?

Laskaví čtenář jistě ví, kam mířím. Tak tedy, každá firma, úřad a instituce má své vedení, své představené, kteří rozhodují o tom, kam směřuje, jak a co dělá. A ti ostatní je klidně mohou kritizovat a nadávat na ně. Politické strany mají čtyři roky na to, aby předvedly, co umí. Když to zvládnou, není co řešit. A pak dostanou do svých sídel volební výsledky. Je to jednoduché, viďte. Uznávám ale, že ne všechno může fungovat jako firma, rozuměj optikou dnešní doby řečeno, vše bude v pořádku jen tehdy, když má firma zisk.

Mám ale pocit, že často jsou řešení problému zbytečně ukrytá v anonymitě. Někdy zas v přemíře kritiky, která nikam nevede. Pojďme si ale na fenoménu zisku ukázat, že nic není složité, když se chce. Tak třeba: farmaceutická společnost Zentiva dosáhla loni čistého zisku 2,2 miliardy korun. Pro kapitálové trhy celkem vzato číslo hodné zájmu o nákup akcií lékové firmy. Přesto její vedení potvrdilo, že výnosy, kterých dosahuje v České republice neustále klesají a proto se rozhodlo expandovat do jiných zemí, často rozprostírajících se na východě našeho kontinentu. Ne-li ještě dál. Příklad doveďme ale do konce. Pokud se záměr vedení, totiž zvýšit příjmy ze zahraničí povede, není co řešit. Pokud ne, má představenstvo jasný úkol – zamyslet se nad tím, jestli není čas na výměnu těch, kteří o takovém projektu rozhodli a trvali na jeho uskutečnění.

A podobně by to snad mělo jít i všude jinde, říkáte si. Úřady mají přece taky vedoucí, ředitele a nadřízené, kteří, když něco zkazí, dostanou přes prsty. A že to nefunguje? Možná to nefunguje proto, že si do rozhodování o tom, kde a na čem šetřit, kdo může diskutovat o zdravotnické, daňové či jiné reformě, nebo o tom, zda ten či onem má odejít z toho, nebo onoho místa, necháváme často mluvit až příliš velkým počtem lidí. Lidí, kteří zhusta ani netuší, proč by měli odpovídat, i když to mají v popisu práce. I když mají v popisu práce poznat, co a jak.

Možná, že jsme už příliš zvyklí jen na to říct naplno to, co si opravdu myslíme jen v přítmí anonymity, kdy na nás nikdo nevidí a ti „důležití“ nás snad ani neslyší. Vždyť, co kdyby náhodou….? Šetřit se má, ale taky smysluplně a ne za každou cenu. A to smysluplně je, jak jistě dobře ví každý z nás, hodně složité najít. Tak si jen přejme, aby každý našel jednou v životě sám sebe.