Pokud lze o některé zemi říci, že má bohaté zkušenosti s plnou zaměstnaností, je to Německo. Konktrétně Německo v časovém úseku od padesátých do sedmdesátých let minulého století. Ovšem, tato země zároveň okusila hořké plody velmi nízké zaměstnanosti, které ochutnává víceméně dodnes. Nejdříve si pojďme věci uvést do kontextu. Padesátá léta minulého století jsou často označována jako „Wirtschaftwunder“.

Obnova země, jejíž průmysl byl zdevastován druhou světovou válkou se nesla v duchu dvou až tříciferného růstu průmyslové výroby, výrazně rostoucích mezd při relativně stabilních životních nákladů. V druhé světové válce poražení Němci si tak již po několika letech mohli užívat jízdy v automobilu Volkswagen Beetle, chuti kaviáru či rekreace.  Rostoucí domácí poptávka dál hnala ekonomiku země, ze které se v roce 1961 „vypařili“ téměř všichni nezaměstnaní – míra nezaměstnanosti v tu dobu činila méně než 1 %. Toto bylo částečně způsobeno i vztyčením Berlínské zdi, která zastavila příliv imigrace z NDR.

Nejdřív pomáhali pracovníci z východního Německa, následně Turci, Italové a Jugoslávci

Západní Německo se tak stalo více závislé na dovozu pracovní síly zvenčí. Již v roce 1955 měla Spolková republika Německo uzavřenu náborovou smlouvu s Itálií, kterou později následovaly Turecko, Maroko, Portugalsko a Jugoslávie. V roce 1966 tak činil podíl zahraničních pracovníků 6,3 % veškeré pracovní síly (tj. v současných podmínkách České republiky by tato situace odpovídala migraci cca 340 000 – 350 000 pracovníků ze zahraničí)

Vývoj počtu nezaměstnaných v Německu (hodnoty v tisících)

  Zdroj: gpb.de

 1969 – citelně roste vliv odborů

  Nicméně, ani výrazný nárůst tzv. gastarbeiterů a postupná automatizace výroby nedokázaly ukojit hlad po pracovní síle a napříč všemi odvětvími ekonomiky sílil tlak na růst mezd. Do chodu dějin v roce 1969 zasáhla i samotná vláda, která svými opatřeními zvýšila vliv odborů a jejich sílu na vyjednávání o kolektivních mzdách, podmínkách propouštění, sociálních výhodách apod. Doba plné zaměstnanosti trvala celých 12 let, kdy ji vystavila „stopku“ ropná krize z roku 1973. Míra nezaměstnanosti náhle vzrostla na hodnoty 4,3 % - 4,7 %. Stlačit nezaměstnanost pod 4 % se nepovedlo ani v době následného hospodářského růstu vzhledem k vysoké úrovni mezd (která znamenala postupný konec pro odvětví s nízkou přidanou hodnotou, např. textilní průmysl), zvýšené regulaci a „tvrdohlavosti“ odborů. Na tom, že nezaměstnanost klesla dočasně alespoň na 4 % má částečnou zásluhu především nově zavedený 38,5 hodinový týden a zvýšený počet částečných úvazků. Celá 80. léta minulého století se pak nesla v duchu zvýšené míry nezaměstnanosti, navzdory solidnímu ekonomickému růstu. Svou roli v tomto směru sehrál i postupně rostoucí počet pracujících žen. Dalším výrazným milníkem na německém trhu práce byl rok 1991, který znamenal příliv pracovní síly z bývalého východního Německa. Jenže, zatímco v 60. letech byli vzdělaní a zkušení pracovníci z NDR významnou pomocí pro celou ekonomiku, v 90. letech se pro ně hledalo uplatnění výrazně hůře.

Plná zaměstnanost opět do roku 2025

A je to právě začátek 90. let, od kdy politici v Německu vzpomínají na období plné zaměstnanosti a tyčí si za cíl jejího znovudosažení, přičemž dle aktuálních odhadů politických stran by k němu mělo dojít do roku 2025.