Člověk versus stát – sociální pomoc a podpora

V tomto článku bych ráda poukázala na jeden podstatný rozdíl v přirozené „povaze“ mezi člověkem na jedné straně a státem řízenou společností na straně druhé. Společnost jako taková (bez ohledu na stát) nepochybně přináší člověku zisky v podobě nepředstavitelných úspor z rozsahu či inovací, kterých by sám za sebe nemohl být nikdy schopen. Celek je zajisté víc než jen součet jeho prvků. I přesto bych nyní na malou chvíli doporučila odvrátit zrak od společnosti jako celku zpět ke člověku jako jedinci a ukázat, že jsou i takové věci, kterých je člověk schopný, zatímco státní útvar jich nikdy schopný nebude. Jednou z takových vlastností, kterých stát není za žádných okolností schopný, je úplně „obyčejná“ schopnost soucitu a nekompenzační pomoci jinému v nouzi. Může to pochopitelně působit, s přihlédnutím ke všem těm systémům sociální pomoci, které stát poskytuje, jako velký nesmysl. A dále také proto, že i člověk dělá přeci vše jenom pro svoje vlastní uspokojení, i kdyby to byl třeba jenom dobrý pocit z toho, že mohl někomu pomoci. To je zajisté pravda, na druhou stranu je třeba neopomenout jednu velice podstatnou skutečnost – k tomu abyste z něčeho získali dobrý pocit, ho nemusíte předtím někomu vzít.

Mnohé názory na tuto problematiku jsou zcela opačné a tvrdí, že lidé si sami nikdy vzájemnou pomoc v nouzi poskytovat nebudou a že jediným, kdo je toho naopak schopný, je stát. Stát je ale řízen lidmi. Máme to chápat tak, že těmi jedinými osobami schopnými soucitu a nezištné laskavosti k druhým a které ještě mají srdce, jsou oni pánové sedící zrovna ve vládě? Nevypadá to tak.

Můj názor pramení z hypotézy, že jediným smyslem a cílem státu jako organismu není nic jiného, než využívat všechny dostupné zdroje, a s jejich pomocí dále expandovat. Na pomoci a ochraně svých občanů, přestože právě toto oficiálně deklaruje jako svůj hlavní cíl, mu už z jeho přirozené podstaty nemůže záležet, a neexistuje žádný člověk ani politik, který by to mohl změnit. Jakákoliv akce, každé populistické gesto, každá koruna spotřebovaná jako výdaj na tzv. sociální pomoc nemá jiný účel, než udržovat tuto mašinerii v chodu a zajistit její další růst. Podpora v nezaměstnanosti tu není proto, že by se státu zželelo nebohého obyvatelstva, které bez této pomoci nakonec umře hladem, nýbrž kvůli udržení dostatečné agregátní poptávky, do budoucna práceschopného obyvatelstva a z toho plynoucích dalších daní. To, že stát pomáhá i lidem, kteří třeba kvůli zdravotnímu stavu daně platit nemohou vůbec a ani je nikdy platit nebudou, je pouze populistické naplnění jednoho z nejvýznamnějších požadavků veřejnosti.

K pochopení tohoto principů je nutné si uvědomit, z čeho se stát ve skutečnosti živí. Každý vládnoucí útvar se vyznačuje ovládáním zdrojů, ze kterých může být stát živen. Různé formy vlády bývají pak už jenom důsledkem odlišné podoby a struktury těchto zdrojů, daleko spíš než nějaké intelektuální konstrukce. Diktatury vznikají nejčastěji na těch územích, které mohou poskytnout výraznou zdrojovou výhodu, jako je například množství vzácného nerostného bohatství, kterého se může chopit malá skupinka vůdců, a nemusí díky tomu náklady na svou vlastní obranu a udržení u moci čerpat v tak velké míře od místního obyvatelstva. Naopak na těch typech území, kde je možné získat výrazný podíl bohatství pouze přímo od obyvatel, kterým je prostě nutné vrátit něco z jejich zdrojů nazpět, jsou ideální podmínky pro vznik demokratických systémů, které spočívají ve státu spravovaném jeho reprezentanty na základě soutěže politických stran, kteří mají za úkol vyzískat pomocí daní potřebné zdroje, následně je přerozdělit a nakonec udržovat obyvatelstvo v iluzi, že bylo toto přerozdělení uskutečněno efektivně. Již mnoho bylo napsáno o tom, jako moc neefektivní to ovšem ve skutečnosti je. Stát nebude nikdy schopen efektivní alokace zdrojů, pravdou ovšem zůstává, že určitou zkreslenou a velice obecnou představu o poptávce ve smíšené ekonomice na demokratickém principu mít musí. Stát si například uvědomuje poptávku obyvatelstva po takových službách, jakými jsou dálnice nebo zdravotní péče, a mile rád se chopí příležitosti postavit se do pozice jejich jediného poskytovatele.

Jak již bylo řečeno, znalost této poptávky je velice omezená, nemůže ani v nejmenším vycházet z ekonomického optima a jejím jediným možným zdrojem je velice obecná znalost veřejného mínění většiny obyvatelstva vyjádřeného volebním hlasem. Prakticky všechny politické strany zkrátka nemohou jinak, než alespoň v omezené míře splnit některé z těch absolutně nejpodstatnějších a nejžádanějších služeb (zmínka o tom, že je to na druhou stranu i stát, kdo toto veřejné mínění do velké míry ovlivňuje, by vyšla na další článek, nicméně absolutní monopol na to přece jen zatím ještě nemá). Už jenom z prostého požadavku na sociální systém, na který se tolik lidí odvolává, vyplývá, že po něm poptávka ve společnosti jednoznačně existuje. Jen není nikde řečeno, že musí být naplňován právě tím způsobem, jakým to dělá stát.

Takovým malým nepřímým důkazem jsou subjekty, které přispívají na charitativní účely i z toho, co jim po odečtení všech daní zbude, a s vědomím, že tato povinnost má ležet na státu. Pokud ale někdo pochybuje o tom, že samotná snaha pomáhat není a ani nemůže být vytvořená státem, můžu položit podobnou a trochu cynickou otázku: „Kdyby neexistoval stát, kdo by zachránil všechna ta nevinná zvířata, která lidi chovají na maso a pak je vedou na porážku?“ Asi si říkáte, že je to poněkud podivná otázka. Stát přece nic takového nedělá a zvířata před žádným zabíjením nechrání. Je to pravda z jednoho prostého důvodu – většinová společnosti si to zkrátka nepřeje. Tato zmínka se nemá vymezovat proti jezení masa ani ničemu podobnému. I já patřím mezi většinu lidí, která považuje zabíjení jednoho zvířete druhým za přirozenou součást života (i když se mi třeba nelíbí způsob, jakým je s nimi zacházeno). Pravdou ovšem zůstává, že například z pohledu toho nebohého králíka, kterého zabijeme na guláš, se o omezení jeho práva na život rozhodně jedná. Chci na tomto příkladu pouze demonstrovat, že kdyby lidé neměli sami v sobě soucit s nemohoucími, tak by jim nikdy nepomáhal ani stát. Pokud by z toho nic neměl, pravděpodobně by všechny v klidu nechal svému osudu. Pokud mají lidé snahu si vzájemně pomáhat (a demonstrují to třeba i tím, že si kladou otázku, kdo by jim pomáhal, kdyby nebyl stát), znamená to, že ve společnosti tato potřeba zkrátka existuje, a může být stejně tak dobře naplněná jakýmikoliv způsoby pomocí tržního mechanismu. Člověk je schopný mít soucit s jiným člověkem. Stát s nikým žádný soucit nemá, pouze poskytuje lidem ve velice omezené míře to naprosté minimum, které jim musí dát k tomu, aby od nich sám dostal to, co potřebuje ke svým vlastním zájmům.