Proč je euro pro Česko problém: Pohled ČNB

Ti z nás, kterým tato slova zní trochu příliš záhadně, možná uvítají trochu důkladnější rekapitulaci, jaké překážky pro hladké fungování české ekonomiky uvnitř eurozóny ČNB vidí (tedy aspoň teď, těsně před nástupem pánů Euro (O. Dědek) a Evropa (M. Mora) do úřadu; oblasti, kde ČNB problém nevidí, v zájmu stručnosti pomineme). Dozvíme se to v posledním vydání „Analýz stupně sladěnosti české republiky s eurozónou“, velmi důkladnému dokumentu, který ČNB vydává každoročně na samém konci roku.

První problém je nedokončenost cenové konvergence. Vstup do eurozóny by značil trvalé zafixování kurzu domácí měny, takže postupný nárůst cen na dlouhodobě rovnovážnou úroveň by musel probíhat výhradně jen přes inflační diferenciál, tj. česká inflace by měla tendenci být oproti inflaci ve zbytku eurozóny vyšší. Odtud by plynulo, že jednotné úrokové sazby stanovené ve Frankfurtu pro celou eurozónu by byly pro českou ekonomiku příliš nízké. Česku by tak hrozil „waltersovský scénář“ přílišné úvěrové expanze, příliš rozdmýchané domácí poptávky, deficitu obchodní bilance, neefektivních investic atd.

Druhým problémem je nedostatečná připravenost domácích nástrojů vyrovnávání makrošoků poté, co bychom přechodem na euro přišli o ten hlavní vyrovnávací nástroj, tedy měnovou politiku. Vyrovnávacími nástroji, které by nám zbyly, jsou zejména fiskální politika a trh práce. Český fiskál je však do budoucna ohrožen nárůstem mandatorních výdajů zejména na důchody. U trhu práce sice ČNB zmiňuje „známky zvýšení jeho pružnosti“ v posledních letech, nicméně například mobilita pracovní síly zůstává podle analytiků centrální banky nadále nízká. Nevýhodou pro případné členství v eurozóně je podle nich také jinakost české ekonomiky ve smyslu extrémně vysokého podílu průmyslu.

To vše jsou úvahy a poznatky, které ČNB zmiňuje v té či oné podobě po celých 12 let, co zmíněný soubor analýz vydává. Teprve v posledních čtyřech letech však na váhu hodila i další argument svědčící proti rychlému vstupu do eurozóny. Jde o argument, přesněji dvoj-argument, zcela jiného typu: členství v eurozóně je v důsledku proběhlé finanční a dluhové krize spojeno s povinnou účastí

(1) na Evropském mechanismu stability (jistý okamžitý výdaj cca 40 mld. Kč, budoucí potenciální výdaj až téměř 400 mld. Kč) a

(2) na bankovní unii (jistý výdaj v příštích několika letech celkově kolem 50 mld. Kč).

Za vstup do eurozóny by tedy Česko muselo zaplatit vstupné v řádu procent HDP. O tomto vstupném samozřejmě při vstupu do Evropské unie před více než deseti lety neměl nikdo ani tušení. Pro mnohé stávající členy eurozóny šlo o docela hořkou pilulku (zeptejte se Slováků).

Dodejme ještě, že s členstvím v bankovní unii navíc bude spojeno určité oslabení pravomoci ČNB dohlížet nad českými bankami (detaily k otázce účasti v bankovní unii po vstupu do eurozóny nebo ještě před ním rozebírá pro změnu každoroční studie Ministerstva financí). Takové oslabení přitom nedává v českých podmínkách žádný smysl, protože ČNB má (aspoň prozatím) na poli dohledu nad bankami velmi solidní reputaci. A účast na bankovní unii obnáší i některé další aspekty s nejasným přínosem (zejm. kvůli riziku morálního hazardu), jako je participace na společném fondu pro řešení bankovních krizí a na chystaném společném fondu pojištění vkladů.

I kdybychom ale nahromadili sebevětší počet makroekonomických, fiskálních a finančně dohledových argumentů pro nebo proti vstupu do eurozóny, neexistuje žádný objektivní a neprůstřelný způsob, jak je všechny smíchat a dostat nakonec jediné číslo svědčící pro nebo proti. Jak už byl řečeno mnohými a mnohokrát, vstup do eurozóny je rozhodnutí primárně nikoli ekonomické, nýbrž politické - stejně jako tomu podle některých pamětníků bylo s rozhodnutím eurozónu před lety vůbec založit.

Michal Skořepa