Naše demokracie se musí konečně začít bránit útokům autoritářských států

V USA se hodně hovoří o vlivu Ruska na průběh a výsledky prezidentských voleb. V EU se zase vrcholní zástupci jednotlivých členských zemí minulý měsíc sešli, aby diskutovali o tom, jak se Moskva snaží ovlivnit liberální demokracie svou propagandou a dezinformacemi. Jeden z evropských diplomatů poukazoval na to, že Unie nemá v této oblasti žádný centralizovaný přístup a bezpečnostní služby jednotlivých zemí spolupracují nedostatečným způsobem. Tento diplomat má pravdu.

Během posledních 25 let se otevřené společnosti považovaly za globální vítěze a očekávaly, že zbylé autokracie se stanou věcí historie. Když se nyní věci vydávají opačným směrem, hledí na to nevěřícně. Autoritářské země státního kapitalismu, jako je Rusko nebo Čína, se stabilizovaly a dokonce začaly používat sofistikované strategie, aby ovlivnily vývoj v liberálních demokraciích. Ty už jsou přitom oslabeny domácími populistickými silami. Je tak načase, abychom otevřeli oči a učinili potřebná protiopatření. V USA bude vládnout populistický prezident a je možné, že jeho vláda nebude za liberální demokracii bojovat. Její obrana svobodných společností Západu se tak pro nás musí stát prioritou.

Podívejme se nejdříve na několik trendů, které spolu zdánlivě nesouvisejí: Ruské tajné služby se snaží zdiskreditovat americký volební systém, ruská státní média jako CCTV rozšiřují propagandu maskovanou za žurnalistiku, země Blízkého východu si kupují vliv na univerzitách a podobných institucích, Angola získává vliv v portugalské ekonomice, Rusko podporuje populistické strany v Evropě, Čína nakupuje firmy v těžce zkoušených ekonomikách periferie eurozóny. Celkově jde o jeden jev, kdy autoritářské režimy útočí na západní demokracie. Tyto útoky jsou prováděny ohromným počtem vládních subjektů, tajných služeb, státních firem a vládních investičních fondů či zdánlivě nezávislých jedinců, kteří jsou ale s autoritářskými režimy úzce propojeni.

Nemusíme dlouho uvažovat, proč podobné útoky probíhají. Autoritářské země se prostě snaží o posílení vlivu a oslabení sebedůvěry demokracií, aby narušily jejich jednotu a celkovou sílu. Skutečnou otázkou je, proč byla jejich dosavadní strategie tak úspěšná. Většinou se hovoří o tom, jak jsou autoritáři vychytralí a bezostyšně využívají otevřenost západních společností. Liberální demokracie totiž ponechaly své klíčové instituce bez ochrany před kybernetickými útoky a neinvestovaly do své vlastní propagandy, která by byla namířena proti autoritářským režimům.

Ještě významnější je ovšem to, že některé subjekty na Západě se staly významnými pomocníky autoritářských režimů. Patří sem například někteří bankéři, právníci či třeba PR konzultanti. Je zřejmé, že určité skupiny lidí profitují z toho, že prosazují zájmy autoritářů. Patrné je to například na hlubokém pragmatismu Londýna uplatňovaném vůči ruským penězům. Ovšem autoritáře začali vítat i běžní evropští politici. Například David Cameron podlézá Číně, Nicolas Sarkozy má zase blízko ke Kataru. Podobné postoje ukazují, že politici berou autoritářské režimy jako běžnou součást našeho světa a nemorálně se snaží maximalizovat užitek z toho, že jim posluhují. Řada populistických politiků z levice i pravice navíc přímo obdivuje lidi, jako je Vladimir Putin, a podporuje je.

Otevřené společnosti musí mít ucelenou strategii obrany proti vlivu autoritářských režimů. Politické strany a klíčové instituce musí v první řadě disponovat moderními nástroji kybernetické ochrany. K tomu ale musí být posílena celková odolnost společnosti proti propagandě. Zároveň musí růst náklady těch, kteří na Západě s autoritářskými režimy spolupracují.

Konzultanti a všechny společnosti, které se ucházejí o státní zakázky, musí povinně zveřejňovat jakékoliv vztahy s klienty v autoritářských státech. Univerzity, sportovní kluby, neziskové organizace i politické strany musí být tlačeny k tomu, aby nezískávaly zdroje z autoritářských zemí. Tyto země by také neměly mít možnost nakupovat firmy v klíčových odvětvích Západu a zejména ne v mediálním sektoru.

Po studené válce se liberální demokracie domnívaly, že boj za svobodu bude probíhat v autoritářských režimech. Fronta se ale přesunula k nám domů, do našich křehkých demokracií. Boj s autoritářstvím nebude jednoduchý, ale vyhýbat bychom se mu neměli.

Autory jsou Thorsten Benner z Global Public Policy Institute v Berlíně a Ricardo Soares de Oliveira z Oxfordu.

Zdroj: BeyondBrics