Elity a lid: Což takhle zkusit to civilizovaně?
Mises.cz: 9. září 2016, Josef Tětek
Vládnout společnosti můžou elity i lid, bez vzájemné nevraživosti a konfliktů. Nejedná se ale o vládnutí v politickém smyslu.
Historická odbočka
Do první světové války byla evropská politika téměř výhradně záležitostí elit – v čele většiny zemí stál dědičný panovník, vznikající parlamenty se plnily šlechtou a inteligencí, úředníkům se dostávalo nejvyššího vzdělání a prestiže. Velká válka toto uspořádání rozbila a na jeho místo se postupně vkradla reakcionářská ideologie komunismu. Ten byl prezentován a minimálně zpočátku i vnímán jako přesun moci od starých elit k lidu. Zpravidla ale netrvalo dlouho, než si nové elity své místo v komunismu našly a opevnily. Je pozoruhodné, že země, které usilovaly o nastolení Marxova ideálu beztřídní rovnosti, vždycky skončily se silně hierarchickou společností a s minimálními osobními svobodami.
Komunistické země byly založené na ideálu, že téměř každý lidský problém je veřejnou záležitostí. Kolektivní řešení nutně znamenalo potlačení projevů individualismu, jako jsou soukromí, svoboda a vlastnictví. Jejich potlačení je v konečném důsledku vždy dosaženo užitím síly; a síla nejlépe funguje v uspořádání, jaké známe z armády: hierarchický řetěz s rozkazy a tvrdou disciplínou. Takové uspořádání bylo rychle nastoleno v každé zemi, která se vydala na cestu státního řízení lidského konání.
Co touto historickou odbočkou sleduji? Evropa během dvacátého století zakusila přechod od vlády elit k vládě lidu; výsledkem je poznání, že vláda lidu se velmi rychle zvrtne v opětovnou vládu elit. Řešením politických problémů, jako jsou krátkozrakost, korupce a nezodpovědnost, tudíž není více přímé demokracie, ale omezení principu politického řízení společnosti, které k vynucování dosažených rozhodnutí vždy vyžaduje hierarchii moci.
Vláda vs. správa
U každé společenské aktivity platí, že může být provedena dvěma protikladnými způsoby: dobrovolně, nebo násilně. Lidé můžou spolupracovat, nebo se zotročovat, obchodovat, nebo olupovat, milovat se, nebo znásilňovat. Každá společenská aktivita začíná u jedince, který buďto koná podle vlastní vůle, nebo je mu cizí vůle vnucena za hrozby určitého postihu.
Na úrovni jedince je vcelku bezvýznamné, jestli je mu cizí vůle vnucována v rámci budování rudých zítřků či zda byl přehlasován v rámci politické hry, se kterou nikdy nevyslovil svůj souhlas (a který po něm ani nikdo nepožadoval). Princip politického vnucování cizí vůle je ve svém důsledku stejně násilný a nedůstojný jako pouliční přepadení.
Dojde-li v určité oblasti společenského života k odstranění politického řízení, nezanikne tím samotná potřeba řízení. Komunistické země nebo státní odvětví, které přestaly být řízeny politicky, očividně neskonaly v „chaosu anarchie“. Centrální plán jednoduše nahradily tisíce individuálních plánů a na místo státních podniků a úřadů vznikly firmy a soukromé organizace. Vládu vystřídala správa. Výsledek pro běžného člověka vystihuje trefný vtip: v socialismu čekáte na chleba, v kapitalismu čeká chleba na vás.
Princip nenásilného řízení společnosti nemusíme nanovo vymýšlet, máme ho totiž přímo před nosem! Každý den se s ním setkáváme na tisíci míst. Když jdeme dívce koupit květinu. Když sedíme s přáteli u piva. Když si na YouTube pustíme videoklip. Když se ptáme v cizím městě na cestu. Ať jej nazvete trh, anarchie, spolupráce či prostě civilizovanost – tento princip je všude okolo nás. I jeho stavební kameny jsou nazývány různě: princip neagrese, volná asociace osob, vlastnictví, soukromí. Všechny však popisují to samé: absenci násilného vnucení cizí vůle.
V takovém prostředí můžou „elity“ a „lid“ prosperovat bok po boku. Elity sestávají z těch, kdo jsou nadprůměrně schopní využít vzácných zdrojů a efektivně vést druhé – profesor Hoppe tuto skupinu nazývá termínem „přirozená aristokracie“. A lidu se v takovém uspořádání dostává moci, kterou mu žádné politické zřízení není schopno poskytnout: svou poptávkou určuje, čemu se budou elity věnovat a jakým směrem se vydá společenský pokrok.
Každá koruna v naší peněžence je totiž hlasovací lístek, který můžeme či nemusíme kdykoli využít podle vlastní vůle. Při jeho využití nám nehrozí přehlasování, a pokud se hlasování vůbec nezúčastním, nejsem nucen přizpůsobit se rozhodnutím ostatních. Nelíbí se mi nový iPhone? Koupím si Samsung! Nebo mi stačí e-mail, Skype a chat? Proč by stejný princip svobody volby neměl platit i v ostatních oblastech lidského života? Prý je to utopie, anarchistické snění. Ano, to samé tvrdili soudruzi o soukromé výrobě a distribuci potravin či automobilů (a někde to tvrdí dodnes).
Elity v takovém prostředí jsou od těch politických k nerozeznání. Kde politický elitář usiluje o pokoření druhých a uvalení své vůle, tam jeho nenásilný protějšek hledá cesty, jak lépe uspokojit cizí přání.
Nejedná se o utopii. Následky obou protikladných principů jsou viditelné všude okolo nás. Je pouze zapotřebí si tuto skutečnost uvědomit.
Násilí je relikt barbarství, dobrovolnost známka civilizovanosti – a neexistuje žádný přesvědčivý důvod, proč by to nemělo platit jak při koupi rohlíků, tak i v rámci společenské koordinace.
Vyšlo na finmag.cz
Poslední zprávy z rubriky Politika a události:
Přečtěte si také:
Prezentace
23.04.2024 Podle čeho vybírat plechový zahradní domek?
18.04.2024 Daňové přiznání lidem provětralo peněženky....
Okénko investora
Michal Brothánek, AVANT IS
Olívia Lacenová, Wonderinterest Trading Ltd.
Evropský průmysl zelené energie má problém: Společnosti se stěhují do USA
Mgr. Timur Barotov, BHS
Trhy střízliví a vedou ruku amerického Fedu ke zpřísnění politiky
Petr Lajsek, Purple Trading
Miroslav Novák, AKCENTA
Spotřebitelská inflace v eurozóně odeznívá, pro služby to však úplně neplatí
Jiří Cimpel, Cimpel & Partneři
Ali Daylami, BITmarkets
Bitcoin stanovil nové historické maximum – Je už na nákup pozdě?
Jakub Petruška, Zlaťáky.cz