Bez inflace na věčné časy?

Téměř s každou další novou prognózou centrální banky přichází přehodnocení inflačních výhledů směrem dolů. V časech recese se dala svést nízká inflace na pokles poptávky a snahu obchodníků prodat za každou cenu. Časy klesající poptávky jsou však již dávno pryč a v nejedné evropské zemi - včetně Německa nebo ČR - je spotřebitelská poptávka měřená reálnými maloobchodními tržbami rekordní. Přesto se inflace, kterou by tak rády viděly centrální banky, ne a ne dočkat.

Inflační tlaky zmizely navzdory rostoucím útratám, zvyšující se kupní síle i optimismu spotřebitelů. Přišla sice doba pozitivního nákladového šoku zprostředkovaného prudkým zlevněním komodit, avšak ani to není všeobjímající argument, proč ceny spotřebního zboží stále nerostou. Poslední recese totiž zafungovaly jako katalyzátor na straně nabídky a fakticky tak vytvořily další pozitivní nákladový šok. Tím se stal masívní tlak na snižování nákladů v dobách nadbytečných výrobních kapacit, který ještě umocnil rozvoj internetu jako informačního a současně prodejního kanálu.

Je už běžnou praxí srovnávat ceny na síti a vybírat ty nejvýhodnější nabídky a dlouhodobý boom internetových obchodů tento trend jen potvrzuje. Nové spotřebitelské návyky tak zafungovaly podobně jako v dobách, kdy na český trh vstupovaly hypermarkety. Nízká inflace je proto v současné době vlastně i výsledkem boje o přerozdělení trhu mezi tradiční a virtuální prodejce, který mění cenovou politiku i rozdělování marží obchodníků. Tento boj o trh se ještě odehrává v době, kdy stále existují nadbytečné výrobní kapacity - automobilovým průmyslem počínaje, elektronikou a oděvy konče. A zapomenout nelze ani na změnu (rozumí se pokles) kvality u řady spotřebního zboží, která pro spotřebitele až tak příjemná není, byť zajišťuje levnější nabídku.

Vlastně se nám v průběhu několika málo let sešlo několik trendů na straně nabídky, jejichž kumulací vznikl masívní tlak na snižování cen spotřebního zboží, který vidíme doposud. I když občas vidíme, že se inflace odlepila od nuly, stále platí, že ji pozitivně ovlivňují především ceny služeb, nikoliv zboží. Kromě těchto tržních protiinflačních vlivů dostala inflace "ránu" i od ekologických iniciativ vedoucích k prudkému rozvoji subvencované elektřiny a k následnému propadu cen elektřiny na německých burzách. A zapomenout v tomto kontextu nemůžeme ani na zákaz dovozu potravin do Ruska, který podpořil zlevnění potravin v evropských zemích. Rovněž netržní zásah shůry, s nímž se trh nemůže vypořádat jinak než poklesem cen.

Návrat inflace k normálu, respektive k "magické" dvouprocentní hranici se proto nedaří a vlastně ani příliš dařit nemůže. Centrální banky sázející na nízké sazby nebo tisk peněz mohou takto podporovat poptávku, avšak se strukturálními změnami nabídkové strany zápasit nemohou. Proto by nebylo od věci na dvouprocentní cíl na čas zapomenout a umožnit trhu přizpůsobení, které mj. časem odbourá nadbytečné kapacity a nechá odeznít strukturální změny, které už tak pozvolna ztrácejí na síle. V daných podmínkách totiž dvouprocentní cíl nemůže být modlou, ale pouze orientačním bodem, k němuž by se měly upínat dlouhodobá inflační očekávání. Podobně ovšem ani není nutné hned tento cíl snižovat, protože by se mohlo ukázat, že časem stačit nemusí. Stejně tak je předčasné zpochybňovat cílování inflace jako takové. Je to jen cesta, respektive způsob výkonu měnové politiky, který je občas přímý, občas – jako nyní – trochu klikatý.

Mix nabídkových, respektive nákladových šoků postupně vyprchává a inflace začne mít znovu tendenci růst. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se k tomuto růstu inflace v příštím roce postaví ECB, která by v březnu měla ukončit svůj obrovský program QE. Prozatím jí nulová inflace umožnila zavést program masívního tisku peněz, na němž se nejedna země stala do značné míry závislou. Nakonec tedy uvidíme, zda inflace je skutečně takovým středobodem politiky ECB, která mj. nepřímo ovlivňuje dobu slabé koruny, nebo zda jde spíše o zástupný argument pro monetizaci státních dluhů. I když inflační výhledy skutečně pro příští rok už slibují inflaci nad jedním procentem, hlasy o prodlužování politiky QE zatím sílí.

Petr Dufek

Pozice: makroekonomický analytik

Petr Dufek vystudoval ekonomickou fakultu Vysoké školy báňské - Technické univerzity v Ostravě. Od roku 1997 pracuje jako analytik v ČSOB. Nejprve v rámci strategie, následně v útvaru hlavního ekonoma a nyní na finančních trzích. Vedle působení v ČSOB pracuje jako externí učitel na Vysoké škole ekonomické.

Témata: Zaměřuje se na českou a slovenskou ekonomiku, bankovní sektor a na dění na finančních trzích.