Pět častých mýtů při prodeji zboží

Chybovat je lidské, ale „příjemnější“ je to určitě ve chvíli, kdy hlavní roli nehrají peníze. Špatná doporučení prodejce při prodeji drahého výrobku nebo neznalost svých práv a povinností při vyřizování reklamací jsou přesně ty případy, ve kterých nechcete šlápnout vedle. Bohužel, někteří spotřebitelé se často v jednání s prodejci řídí mýty, které nemají oporu v zákoně. Proto jsme ve spolupráci s nezávislou organizací dTest připravili souhrnné rady a doporučení, jak postupovat v případech, kdy se spotřebitelé těmito mýty řídí.

První mýtus: Když jsem nic nepodepsal, nemusím nic platit

Podle zákona existuje několik způsobů, jakými lze smlouvu uzavřít. Možná vás překvapí, že tradiční písemná forma je nutná pouze v některých případech, například když kupujete nemovitost. Uzavřít smlouvu můžete i ústně nebo gesty. Ty ale nesmí u druhé strany vzbudit pochybnost o tom, jak to myslíme.

Moderní formou je možnost uzavření smlouvy v e-mailové komunikaci nebo objednáním si zboží přes e-shop. Pokud spotřebitel uzavře smlouvu po telefonu nebo přes internet, je smlouva uzavřena v okamžiku, kdy objednávka zboží přijde prodávajícímu. Pamatujte, že u většiny spotřebitelských smluv není nutné mít písemnou smlouvu s podpisy obou stran.

Druhý mýtus: Když zboží nepřevezmu, smlouva se ruší

Pokud si výslovně ve smlouvě nesjednáte, že nepřevzetím zboží se smlouva ruší, platí, že uzavřená smlouva je pro obě strany závazná. Pokud spotřebitel nesplní svou smluvní povinnost a zboží nepřevezme, riskuje sankci v podobě smluvní pokuty nebo v lepším případe zaplacení nákladů na dopravu.

 Třetí mýtus: Koupil jsem věc na IČ, přesto jsem spotřebitelem

Občanský zákoník pokládá za spotřebitele každého člověka, který uzavírá smlouvu s podnikatelem (nebo s ním jinak jedná) mimo rámec své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu svého povolání. Pokud zákazník uvede ve smlouvě identifikační číslo (IČ), dává tím druhé straně smlouvy najevo, že do právního vztahu vstupuje jako podnikatel. Ve výsledku to znamená, že se smlouva řídí jinými pravidly. Jestliže zákazník tvrdí, že v daném vztahu nejedná jako podnikatel, a zároveň nepožívá výhod s tím spojené (i když uvedl IČ), musí to v případném sporu prokázat. Může však nastat i opačná situace, kdy je zřejmé, že se uzavřená smlouva týká podnikatelské činnosti zákazníka, ale IČ neuvede. V tomto případě musí dokázat, že si zboží nekoupil za účelem podnikání.

 Čtvrtý mýtus: Věc musí po dobu záruky vydržet

V záruční době nese podnikatel odpovědnost za vady prodávaného zboží či poskytnuté služby. Záruční dobu nelze zaměňovat s životností, která se projevuje opotřebením v důsledku obvyklého užívání. Pokud bude zákazník nosit obuv určenou pro příležitostné nošení každý den, může dojít k výraznému opotřebení nebo k úplnému zničení během prvního roku záruky. V tomto případě má prodávající právo reklamaci zamítnout.

 Pátý mýtus: Zboží mohu reklamovat u obchodníka v rámci celé Evropské unie

Bohužel, automaticky tomu tak není. Obchod stejné značky totiž v každém státě provozuje místní obchodní společnost. Po právní stránce se tak nejedná o stejného prodávajícího. Před nákupem je proto vždy dobré spotřebitele informovat, zda poskytujete mezinárodní záruku, či nikoliv. Mezinárodní záruka je častá například u automobilů, méně vídaná je třeba u elektroniky.

Úplně nejlepším způsobem, jak zabránit problémům ve vztahu prodejce - spotřebitel, je informovanost. Jednodenní semináře pro podnikatele pořádá například nezávislá organizace dTest. Kurzy jsou zaměřeny na právní souvislosti ve vztazích mezi podnikateli a spotřebiteli a vhodné jsou jak pro obchodníky, tak i pro zaměstnance, kteří přicházejí do kontaktu se zákazníky, například vyřizují reklamace. Přehled aktuálních kurzů je možné najít na webových stránkách dTestu.