Při diskusích o
řešení dlouholeté krize v Řecku se často zmiňuje možnost návratu Řecka
k vlastní měně a úplné nebo částečné ukončení používání eura. Zároveň se
přitom dodává, že to ani eurozóna ani Řecko nechtějí. Podle toho se však i
jeví, jako by členství Řecka v eurozóně byla věc výhodná pro obě strany,
jak pro Řecko, tak pro zbývající členy eurozóny. Je tomu však skutečně tak?
Hospodářství států
eurozóny se nevyvíjí rovnoměrně, nevyvíjelo se rovnoměrně před jejím vznikem,
nevyvíjelo se rovnoměrněji po zavedení eura a nevyvíjí se rovnoměrně ani dnes.
Jednotlivé státy mají rozdílná tempa růstu či poklesu ekonomiky, která jsou
sice na sobě vzájemně závislá, ale mezi sebou se často velmi liší. Nejsilnější
země eurozóny Německo má HDP podle parity kupní síly přibližně 10% nad průměrem
eurozóny, druhá Francie je průměrná, třetí Itálie je přibližně 10% pod průměrem
a Řecko 20% pod průměrem.
Evropská Unie
postupně odstraňuje bariéry, které vytvoření fungující měnové unie zjevně brání
nebo bránily. Od doby před téměř osmi lety, kdy jsem toto veřejně hodnotil
v článku Zastavme měnovou reformu se mnohé pozitivně
zlepšilo. Bohužel však zatím nedošlo k prozření, že hospodářské, jazykové
a kulturní odlišnosti, či případně též teritoriální odloučenost některé země,
mohou vést k nutnosti dočasně či trvale využívání společné měny opustit.
U malých zemí jako
Kypr a pobaltské země neexistence mechanizmu opuštění eurozóny vážný problém
nečiní, protože tyto země byly zvyklé žít po staletí pod cizí nadvládou, takže
se dokáží přizpůsobit „požadavkům doby“. Do této kategorie zemí možná patří též
Slovinsko, Irsko a Portugalsko a v případě nouze asi i Slovensko a Finsko,
pokud budeme hodnotit relevantní země eurozóny. I Česká republika a
z eurozóny ještě Rakousko by se patrně „v případě potřeby“ přizpůsobily.
Avšak u velkých či
větších zemí odmítajících žít pod cizí nadvládou není jakékoliv větší
přizpůsobování se vnějšímu tlaku očekávatelné a lze od nich spíše očekávat
rituální sebevraždu, kterou nyní předvádí Řecko. Takovými státy jsou kromě
Řecka nepochybně Itálie a Francie, ale bylo by jimi i Německo, pokud by se
samotné dostalo do potíží, a ze zemí zatím mimo eurozónu potom Polsko a
Maďarsko. Velká Británie je naštěstí na té úrovni, že míru vlastní
nepřizpůsobivosti zná a je schopna ji správně vyhodnotit s ohledem na
možné přijetí eura, takže se do podobných dobrodružství ani nepouští.
Rozdílnost vývoje
ekonomik jednotlivých států eurozóny vede k potřebě, aby v daný čas
měly některé z nich přehozeno na jiný rychlostní stupeň, než vyhovuje
průměru eurozóny, pokud použijeme cyklistickou terminologii. Ale ono to
v měnové unii bohužel nelze, směnné kurzy jsou fixovány a úrokové rozdíly
smazány. Takže si státy pomáhají rozpočtovými deficity, které však bohužel
v očekávání příštích voleb stále jen rostou a inflace či devalvace měny je
jako dříve nesnižuje.
Uvedené si však
státy, které nejsou zvyklé na cizí kuratelu, měly stejně jako Velká Británie
uvědomit dříve, než ze státních závazků ve vlastní měně dobrovolně a
s pocitem vítězství udělaly přijetím eura závazky v cizí měně. Tím se
dostaly do područí největšího věřitele, Německa, které je nyní umocněno ještě
tím, že ekonomika Německa se vyvíjí dlouhodobě nadprůměrně.
Výsledkem je, že se
velcí dlužníci v době, kdy by potřebovali mít zařazen nižší rychlostní
stupeň, průměru rychleji vzdalují, než kdyby na stroji své ekonomiky měli
přehazovačku. A v okamžiku, kdy by mohli jet na vyšší rychlostní stupeň,
tento vyšší stupeň nezařazují, ale situaci využívají k přehnanému zvýšení
platů, důchodů, cen nemovitostí či jinému „projedení“ zdrojů, k čemuž je
nyní nutno připojit i ohromnou povinnost splácet staré dluhy. K uvedenému
mimochodem může docházet i při existenci vlastní měny, když centrální banka
moudře měnu zafixuje z jedné strany a zdroje se nezačnou projídat zvýšením
platů, jak si naplánovala, ale převážně jiným způsobem.
V nejlepším
zájmu Řecka je proto nyní zbankrotovat, vrátit se k vlastní měně a vynutit
si tím odpis nikoliv nic neřešících 30%, ale 70 – 90% svých dluhů. Toto řešení
je zároveň proti zájmu zbytku eurozóny a zejména Německa, protože tím ztratí
kromě velké části svých pohledávek i jednu z „kolonií“, do které se mu
snadno vyváží a které se díky měnové unii neustále hospodářsky vzdaluje.