Stiglitz: Evropa vyhlásila řecké demokracii válku

Současnou situaci, kdy se věřitelé Řecka a zástupci řecké strany nedohodli na prodloužení záchranného programu, označuje americký ekonom Joseph Eugene Stiglitz za vyhlášení války řecké demokracii.

Stiglitz je přesvědčen o tom, že věřitelé (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) uvrhli Řecko do hluboké recese, kdy během posledních pěti let klesl řecký hrubý domácí produkt o celých 25 %. Dokonce tvrdí, že šlo o recesi úmyslnou a předem promyšlenou. A připomíná další z drtivých dopadů v podobě 60% nezaměstnanosti mezi mladými Řeky.

A pokračuje kritikou neustálého požadavku věřitelů na to, aby Řecko do roku 2018 vytvářelo primární rozpočtový přebytek (tedy rozpočtové saldo bez započtení dluhové služby) ve výši 3,5 % HDP. Takový požadavek označuje jako represivní a odvolává se přitom i na názor mnoha ekonomů z celého světa. Argumentuje tím, že takto tvrdá fiskální restrikce jen prohloubí a prodlouží recesi řecké ekonomiky. Zároveň tak mezi řádky apeluje na to, aby si Řekové důkladně rozmysleli, jak budou v sobotním referendu hlasovat. Vyjadřuje přesvědčení, že jen velmi málo zemí dokázalo v posledních pěti letech ve své fiskální politice tolik, co Řecko, přičemž náklady v podobě lidského utrpení byly příliš vysoké, a přesto prý současná řecká vláda vycházela svým věřitelům vstříc.

Stiglitz dále říká: „Nalijme si čistého vína. Téměř žádná z těch obřích půjček, které byly Řecku poskytnuty, ve skutečnosti do Řecka nedoputovala. Byly použity na vyplacení soukromých věřitelů, včetně německých a francouzských bank. Na Řecko tak zbyla jen almužna, ačkoli muselo zaplatit vysokou cenu za záchranu německého a francouzského bankovního systému. Mezinárodní měnový fond, ani další ´oficiální´ věřitelé, peníze, které po Řecku chtějí, nepotřebují. Ty by totiž byly opětovně půjčeny Řecku.“

Podle Stiglitze je to stále dokola o tomtéž. Věřitelé prý Řecku stanovují různé lhůty jen proto, aby jej donutili „akceptovat neakceptovatelné, nejen přísná opatření, ale i další represivní politiku.“ Proč to ale vedoucí představitelé Evropské unie dělají? Proč jim tolik vadí řecké referendum a proč odmítají záchranný program prodloužit alespoň do doby jeho konání? „Nestojí snad Evropa na demokratických principech?“ ptá se Stiglitz. Podle amerického ekonoma Řekové v lednu zvolili vládu, která slibovala ukončit restriktivní hospodářskou politiku. Kdyby tedy pouze své sliby naplňovala, již dávno by jakékoli návrhy věřitelů odmítla. Současná řecká vláda však chce dát svým voličům prostřednictvím referenda možnost, aby sami zvážili, jak se k nabídce věřitelů postaví.

A právě to je podle Stiglitze trnem v oku představitelům eurozóny. Eurozóna podle něj není demokratický projekt, neboť většina vlád nedala svým voličům možnost, aby se vyjádřili, zda chtějí odevzdat svou monetární suverenitu Evropské centrální bance. Když se však politici zeptali ve Švédsku, Švédové řekli „ne“. Ti si prý uvědomili, že nezaměstnanost vzroste, pokud se monetární politika bude zaměřovat pouze na nízkou inflaci a nebude současně dbát na finanční stabilitu země. V neposlední řadě Stiglitz také současné tlačení Řecka ke zdi chápe jako snahu mnoha evropských lídrů odstranit Tsiprasovu levicovou vládu.