Jaká by měla být optimální měnová unie?

Hospodářství zemí „PIGS“ si v současné době prochází hlubokou recesí. Za všechna ekonomická data hovoří jasně nezaměstnanost, která u mladých lidí do 26 let v Řecku a ve Španělsku přesáhla již 50 procent. Ve státních kasách nejsou peníze a jedním z mnoha ad hoc řešení je zvyšování daní. To ale může danou hospodářskou situaci jenom zhoršit. Další problém těchto zemí je zajetí ve společné evropské měně, jež je činí nekonkurenceschopné.

Kdy se měnová unie vyplatí?

Společná měna může být v některých situacích krok správným směrem, to se ale netýká Evropy. Zde je důležité si položit otázku: „Jaké faktory činí určité území vhodným či nevhodným pro vytvoření měnové unie?“  Již v roce 1997 prohlásil profesor ekonomie a nositel Nobelovy ceny Milton Friedman, že měnová unie v Evropě není dobrým projektem, a poukazoval na nehomogennost Evropy, na mnoho národů, rozdílnost jejich kulturních zvyků, jazykové bariéry a také v dobách krize a nejistoty preferování národních hodnot před myšlenkou jednotné Evropy.

Nicméně ještě daleko dříve, než vůbec vznikla myšlenka společné měny, se začátkem 60. let zabýval optimální měnovou unií Robert Mundell, který mimo jiné za tuto analýzu získal také Nobelovu cenu. Mundell došel k závěru, že vytvořit měnovou unii má smysl a je optimální v případě, kdy:

·         Existuje mobilita práce a kapitálu – tj. peníze resp. lidé mají vůli a možnost se stěhovat z jedné části unie do druhé. Dnes lidé tuto možnost v Evropě mají (i když s nějakými omezeními), ale vůbec jí nevyužívají, protože nemají vůli se stěhovat. Neslyšel jsem, že by se snad Řekové stěhovali například do Finska za prací.

·         Existuje flexibilita mezd a cen a to nejen směrem nahoru ale také směrem dolů. To se v Evropě neděje. Jakékoliv snížení mezd vyvolává řadu protestů a stávek, pokud je vůbec zákonem umožněno. Odbory mají v Evropě silné postavení a tudíž flexibilita mezd směrem dolů je minimální.

·         Země mají podobný hospodářský cyklus – hospodářský růst a pokles by měl být ve všech regionech měnové unie přibližně stejný resp. jednotlivé země by měly na ekonomické šoky reagovat podobně. To se také neděje. S tím jak se dluhová krize prohlubuje, tak se nůžky prosperity mezi evropským severem a jihem stále více rozevírají.

·         Existují fiskální transfery od centrální vlády. Jelikož v Evropě reálně neexistuje centrální vláda, nemohou existovat ani fiskální transfery, které by mírnily dopad hospodářské recese ve slabších regionech.

Návrat k národní měně není prohra

Tyto čtyři body definují optimální měnovou unii. Evropa v současné chvíli není schopna naplnit ani jeden. Možná u bodu číslo jedna by se dalo polemizovat, ale i tak není splněn právě kvůli důvodům, které zmiňuje Milton Friedman (nehomogennost Evropy). Z těchto důvodů by bylo optimální, kdyby slabší státy z měnové unie odešly a začaly používat svoje národní měny. Nebyla by to pro ně prohra. Naopak. Osvobodily by se, staly by se nezávislými a sami by rozhodly jak danou situaci řešit. Přestaly by být závislé na mezinárodní měnové pomoci a především na diktátu MMF, ECB nebo EU. Samozřejmě, že by došlo k devalvaci jejich národních měn (podmínka volného směnného kurzu). Ekonomiky by si prošly bolestným obdobím, ale podíváme-li se do historie, tak ono bolestivé období bylo velmi krátké - horizont několika čtvrtletí. Poté tyto země - např. Argentina (2001), Malajsie (1997) nebo Švédsko (1992) zaznamenaly výrazný hospodářský růst.