Bankovní unie je předehra k vytvoření fiskální unie a evropských dluhopisů

Na první pohled by se mohlo zdát, že konečně přichází nějaké řešení. Ovšem opak je pravdou.  Vytvořením bankovní unie se jenom ukazuje, že politici už neví, jakým způsobem mají současnou krizi řešit.

Evropská komise by ráda předcházela dalšímu krachu bank. Dosud svojí politikou nebyla schopná vyřešit nic a chce další větší mírou integrace čelit současným problémům. Proto další řešení, které přišlo z dílny bruselských úředníků je vytvoření bankovní unie. Bankovní unie můžeme chápat jako vytvoření nadnárodní instituce, která by dozorovala všechny velké banky v Evropě. Také by měl být vytvořen celoevropský garanční fond vkladů, do kterého by banky každoročně přispívaly jedním procentem ze svých vkladů. Tento fond by poté sanoval problémové banky, a čímž by údajně bylo zabráněno přesouvání ztrát jednotlivých bank na daňové poplatníky.

Na první pohled by se mohlo zdát, že konečně přichází nějaké řešení. Ovšem opak je pravdou.  Vytvořením bankovní unie se jenom ukazuje, že politici už neví, jakým způsobem mají současnou krizi řešit. Problém je příliš obrovský a politiky nic jiného nenapadá, než vytvářet hlubší a hlubší integraci. Přitom Evropa ekonomicky vždy těžila ze své různorodosti a rozdílnosti. Unifikací všeho se EU snaží tuto konkurenční výhodu vymýtit. Mantra jednotné Evropy a tak její jediná možnost přežít v globální ekonomice je opravdu silně zakořeněna v bruselských úřednících. Ovšem bankovní unií nedojde k reálnému propojení finančních institucí v Evropě, ale je to předehra k vytvoření fiskální unie a evropských společných dluhopisů, což se sebou přinese ještě větší míru integrace. Proto také představitelé Německa a Velké Británie jsou ostře proti zavedení bankovní unie a pravděpodobnost, že by všechny členské země EU s daným návrhem souhlasily, je velmi nízká.

Zdravé banky by totiž musely sanovat ty příliš zadlužené – resp. ty banky, které špatně zainvestovaly a nyní by se tedy měly společně dělit o ztráty? To se sebou přináší dodatečné náklady a ziskovost bankovního sektoru by se tak snížila. Banky, které jsou dnes relativně zdravé, by jen z důvodu opatrnosti snížily objem úvěrů. Tím by celková dostupnost bankovních úvěrů v reálné ekonomice byla horší než v současnosti. A vzpomeňme si, že všechny dosavadní kroky evropské centrální banky (tj. LTRO 1 a 2) vedly k tomu, aby rozproudila tok peněz. Bankovní unií by došlo k pravému opaku. Také není jasné, zda-li by banky nepřenesly náklady spojené s celoevropským garančním fondem vkladů nepřenesly na zákazníky.

Řešení prostřednictvím bankovní daně daný problém také neřeší. Jedná se spíše o populistické řešení. Banky jsou dostatečně silní hráči, kteří mohou tyto dodatečné náklady přenést na zákazníka jako v případě garančního fondu. To znamená, že úvěry by byly dražší tj. úroky z úvěrů by rostly nebo ostatní položky jako jsou bankovní poplatky. Některé banky by dokonce mohly z některých zemí odejít kvůli neziskovosti, čímž by se omezila konkurence.

Současní národní regulátoři jako je například slovenská národní banka mohou zamezit přesun kapitálu od dceřiných bank k zadluženým matkám. Je otázkou, jak by tomu bylo v rámci bankovní unie. Mnoho národních bank je tudíž proti zavedení bankovní unie – hlavně ve střední a východní Evropě.

 Zdá se, že Evropská komise se snaží řešit následky současných problémů a ne příčiny. Příčina je v přílišném zadlužení Evropy a ne v tom, že není dostatečně integrována. Jednotlivé státy nesou na svých bedrech obrovské dluhy. To je příčina současných problémů. Nejdříve musí v Evropě dojít k systémovým změnám, které odlehčí státním kasám. Musí docházet k reformám, čímž se státní dluhopisy opět stanou nejbezpečnějšími aktivy. Zároveň musí být bankám vyslán jasný signál, že jakékoliv ztráty a problémy si budou banky muset vyřešit sami. Například sanace španělských a irských bank je především kvůli realitnímu boomu a následnému snížením cen nemovitostí, což vedlo k nárůstu špatných úvěrů. Tím se odstraní morální hazard a banky budou nuceny k větší obezřetnosti.

Autor: Michal Valentík, hlavní investiční stratég ČP INVEST

Michal Valentík

Působil jako senior makléř a proprietary trader, nyní je hlavním investičním stratégem investiční společnosti ČP INVEST. Vystudoval VŠE v Praze se specializací na finance a ekonomické teorie. Absolvoval stáže na Hongkong University of Science and Technology a Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg. Ve svých článcích a analýzách se zabývá především aktuálním vývojem na kapitálových trzích, investováním a ekonomickými teoriemi. Ve volném čase se věnuje horolezectví.

ČP INVEST investiční společnost, a. s., je spolu s mateřskou Českou pojišťovnou, a. s. součástí mezinárodního finanční skupiny Generali PPF Holding B.V., která působí ve 14 zemích střední a východní Evropy, kde poskytuje služby více než 13 miliónům klientům a spravuje aktiva ve výši přes 15 miliard euro.

ČP INVEST poskytuje služby v oblasti kolektivního investování. Základní nabídku investorům tvoří 12 podílových fondů ČP INVEST vedených v CZK, které jsou projektovány pro široké spektrum klientů. ČP INVEST je zároveň celosvětově výhradním distributorem EUR fondů Generali PPF Invest. Správa portfólií fondů ČP INVEST i Generali PPF Invest byla svěřena společnosti Generali PPF Asset Management, která disponuje velmi silným analytickým zázemím a je největším správcem investic v České republice.