Bydlení – historie bydlení, staré kultury, Řím

Jiřina Kavková, 16.5.2011

Na konci třetího století př. n. l Řím ovládal celý Apeniský poloostrov a postupně se rozrostl v milionovou římskou aglomeraci. Vznikl tak velký a mocný mnohonárodní útvar.

Je jasné že v tak velkém impériu byla velmi rozdílná úroveň bydlení i nábytkového umění. Na jedné straně byly budovány rozlehlé paláce s obytnou plochou až 800 metrech čtverečných. Na straně druhé straně v ostrém protikladu k palácům se na drahých a nevelkých městských parcelách římského impéria tísnily několikapodlažní činžovní domy. Na venkově převládaly vesnické prosté domky z cihel sušených na slunci, ale stavěly se také luxusní letohrádky obkládané mramorem.

Přes tyto obrovské rozdíly je možné rozlišit dva základní druhy obydlí. V samotném centru impéria, v Římě, bylo v první polovině 4. století 1797 soukromých domů (domus) a 46 602 nájemních domů (insuale). S přibývajícím obyvatelstvem přibývala i potřeba bydlení. A tak Řím již ve třetím století vyrostl do výšky několikapatrovými nájemními domy. Nájemní domy se průčelím fasád, členěním, okny, lodžiemi a balkóny podobaly dnešním činžovním domům.

Nájemné bylo hodně vysoké - roční nájem malého římského bytu se rovnal ceně domku na venkově. Přízemí nájemních domů bylo často využíváno jako nebytové prostory, které se daly pronajmout za nejvyšší ceny. Byly v nich zřizovány obchody, řemeslnické dílny, hospody či lazebnictví. V prvních patrech se nacházely velké byty zámožnějších občanů, které často zabíraly celé podlaží. Čím vyšší bylo podlaží, tím byl byt levnější. Problém byl s hygienou. Voda byla přiváděna jen do přízemí a kanalizace chyběla zcela.

Domus byl atriovým domem. Vyvinul se z prosté jednoprostorové stavby se střešním oknem, kterým původně odcházel dým z ohniště. Již sám název atrium znamenal prostor, který nazýváme černou kuchyní. Středovým otvorem přicházel do domu čerstvý vzduch a světlo. Ve středu atria byla umístěna nádrž, která při dešti zachycovala stékající vodu ze střech.

Vzhledem k exteriéru byl domus přísně uzavřený a život v něm se odehrával především v jeho centru - v atriu. Exteriéry domů vytvářely ze slepých obvodových stěn pro nás nezvyklý vzhled ulice. V městských celcích byla věnována péče fasádám a mnohdy bylo
nejhonosnější přízemí, sloužící jako krám či dílna, obráceno plně do ulice. Život v domusu měl být svými zdmi chráněn před cizími pohledy i před případnými vetřelci.Vlastně šlo o jakousi malou pevnost jedné domácnosti.

Uspořádání domusu začínalo vstupem. Součástí vstupu byl především vestibul, který sloužil jako veřejný prostor, určený návštěvám. Rodinný život se odehrával kolem peristylu - zahrady obklopené sloupovím a krytým ochozem. Kolem peristylu byly soustředěny ložnice a prostory pro hosty. Některé z římských domů se rozrostly do velikosti paláců. Byla to honosná sídla vybavená koupelnami, se studenou i teplou lázní, se sprchami, oblékárnou a odpočívárnou. Jediná prostora, která nebyla vybavena přepychově, byla kuchyně. Bývala poměrně malá, opatřená ohništěm s píckou, pracovním stolem a zpravidla i vodní nádržkou. Letní jídelny byly zřizovány v zahradních besídkách, obrostlých vinnou révou, která vytvářela příjemné zastínění. Letní jídelna byla situována na stranu východní, zimní na stranu západní. Jídelna (triclinium) v domě i letní, jídelna v zahradě byla vždy vybavena stolem. Stůl se nazýval mensa a býl obklopen třemi lůžky. Situován byl zpravidla do středu jídelny. Ta byla zpravidla určena pro devět stolujících. Jídelny nebyly prostorami velkých rozměrů, a tak mnozí Římané ve svých domusech zřizovali hned několik jídelen. Teprve v pozdější době, se jídelna rozšířila v prostorné sály ústící do peristylu.

Počátkem císařství přišlo do módy poloobloukovité lehátko, kterému se říkalo sigma. Lehátka hrála v domácnostech starověké Itálie důležitou roli a patřila k reprezentačnímu nábytku. Původně staří Římané stolovali vsedě. Tento způsob zanikl pod vlivem řeckých zvyků a muži začali u stolu uléhat. Při jídle sedávaly pouze ženy a děti.

Ložnice zpravidla mívaly vchod do atria. Lůžka v ložnicích byla vyšší a širší. Proto před ně byly přistavovány stoličky pro pohodlnější ulehnutí. V domech byly používány i nízké pohovky se zadními a bočními opěrami. Staří Římané na lehátkách také četli, studovali, diskutovali, ale i psali. Proto se psací stoly ve starověkém Římě nevyskytovaly.

V mnoha domácnostech byly pro ulehnutí vytvořeny kamenné palandy, vyvýšené nad podlahou. Na ně pak byly pokládány rohože, matrace, pokrývky a polštáře. Žíněnky a polštáře bývaly vycpané vlněnými výčesky. Základní lehací plocha byla vytvořena z rámu, vypleteného koženými řemeny. Matrace pokládané na lehací plochu byly pokryté měkkými kožešinami a vyšívanými přehozy. V záhlaví byla zvýšená čela lůžek pobíjená bronzovými či stříbrnými plechy, které byly zdobeny reliéfními ornamenty.

Ve starořímských interiérech bývaly také menší pevné stolky o třech nohách. Ty byly vymodelované jako nohy laní nebo koz se staly se typickým starořímským nábytkem. Vedle pevných trojnohých stolů se zachovaly i stolky skládací. Oba typy stolů se používaly při hostinách.

Přestože Římané u mnoha činností uléhali a nepociťovali tím pak ve svých obydlích velkou potřebu sedacího nábytku, vytvořili celou řadu odlišných sedadel. Byla to především sedadla sloužící veřejnosti. Jen v římských lázní císaře Diokleciána, které pojaly 3200 návštěvníků, bylo 120 mramorových sedadel. Římané používali rozličná křesla s područkami nazývaná solium. Oblíbené bylo křeslo kathedra sloužící nejen učitelům ve školách, ale i v mnoha domácnostech. Kathedra tvarováním připomínala plážový koš. Prostá sedátka (scamnum) byla vyrobena jednoduchým způsobem z desky, do které byly začepovány čtyři nohy. Pro pohodlnější sezení se na sedadla pokládaly polštáře.

Staří Římané nepotřebovali tolik skříní k ukládání oblečení jako potřebujeme dnes.
Skříní se používalo málo. Oblečení se vkládalo spíše do truhel. Truhla sloužila také k úschově cenných předmětů a byla zpravidla i pokladnicí. Byla vyrobená ze dřeva a obložená železnými nebo bronzovými pláty, opatřená zámky a ozdobená rytinami.

V obchodech a řemeslnických dílnách se často používaly různé police a pulty, často vybavované zásuvkami. Pro skladování zásob, nádobí a rozličných domácích potřeb bývala ve starořímských příbytcích k dispozici malá místnost - jakási komora. Výrobci nábytku od nepaměti patřili spolu se zlatníky, barvíři, obuvníky, hrnčíři, výrobci fléten a kotláři do osmi cechů římského krále Numu Pompilia. Řemeslný um byl předáván jako rodinná tradice z otce na syna po celé věky.

Zdroj:
Stanislav Dlabal, Nábytkové umění - vybrané kapitoly z historie