Říkal mi nedávno můj velmi dobrý kamarád: „Mě už ty bláboly okolo tý Evropský unie fakt štvou.“ A když jsem se ho zeptal jaké a proč, rozjel se jako lavina. „Všude, kam se podíváš, jenom překážky, nástrahy, předpisy, bariéry,“ povídá. „Já jako podnikatel jsem sešněrovanej řadou nesmyslných předpisů, který, když nedodržím, tak mě nenechaj nic dělat,“ znělo z jeho rozhořčených úst. „A co teprve obyčejný lidi? Pro ty musí být Brusel zosobněním zla…,“ dodal. Tahle „storka“ se odehrála jen několik málo dní před právě skončeným kongresem Občanské demokratické strany. Má to nějakou souvislost, ptáte se. Má.

A to tu, že tzv. Lisabonská smlouva, která by podle nejrůznějších prohlášení politiků měla dát dalšímu směřování Evropy jakýsi řád, se stala jedním z příkopů mezi delegáty ODS, které staronový předseda chce tak mermo mocí zakopat. Jenže, půjde to? To je otázka. A je reálné příkopy v otázce přijetí Lisabonské smlouvy zakopat? Můj kamarád, či právě skončivší první místopředseda ODS Pavel Bém si totiž myslí, že Evropská unie je byrokraticky složitá a "přebujelá". Obyčejný člověk se v ní ztrácí a malé státy postupně ztrácí své kompetence.

Budiž. Je ale jiná alternativa? Tedy jiné uskupení, sdružení, nebo reorganizace zevnitř? Či třeba nová politická strana? Je cestou k vyřešení nahromaděných problémů jen zablokování přijetí Lisabonské smlouvy? Řada otázek, o kterých ani obyčejný člověk neví. I to ukazuje na to, že tzv. „Lisabon“ není optimální cestou, i když pro žádného Čecha by neměla být reálná jiná alternativa, než EU. Na tom se naštěstí shodnou všichni. Jenže, když se „Lisabon“ zablokuje, co přijde pak? Na domácí politické scéně si „oranžoví“ myslí, že katastrofa, „modří“ zase chlácholí, že se nic nestane, „zelení“ jsou na straně oranžových, „černí“ nevědí, co si mají myslet a „rudí“ jsou v pohodě. Získali prebendy v krajích na dalších pět let a EU jim je zatím „šumák“. Vždyť co, nějak bude. Do televize sice komunisti blábolí o tom, že imperialismu a kapitalismu zvoní hrana, ale nic reálného nenabízejí. Jejich voliči ani nic jiného nečekají a slyšet nechtějí. Museli by myslet a ptát se. Bohužel tenhle přístup platí i o dalších politických stranách.

Argumenty nebo snad názory dnes v Česku nechce nikdo slyšet. Nezajímají většinou nikoho. Každý chce řešení, které rychle vyhoví, z nejrůznějších důvodů, právě jemu. Jiří Paroubek nesmyslně v televizi vyhrožuje, že když se nepřijme jednotná evropská měna příští rok, spustí peklo. Co na to říct? Je mu zřejmě jedno, že pro to dlouhodobě nejsou pro většinu lidí této země nastaveny parametry, podmínky ani reálie. On to zkrátka chce a jeho mantra musí být splněna. To samé se dá říct i o Lisabonské smlouvě, či z druhé strany o přijetí smluv o americkém radaru. Argumenty, důvody, názory nežádá nikdo. Slyšíme jenom floskule, fráze, prázdné věty a klišé. Mít třeba názor, že Evropská unie potřebuje hlubokou reformu rovná se zradě. Chce se dokonce napsat vlastizradě.

Uff, říkáte si. Ani jeden tábor neumí prosadit diskusí své stanovisko a ukázat, že přijetím jeho názoru vede cesta vpřed. Kompromis, ať už jakýkoli je považován za zbabělost, která nepřinese nic dobrého nikomu. Naděje se naposled, aspoň některých v České republice, upírají ke vzniku nové euroskeptické strany. Můj kamarád i Pavel Bém jsou stoprocentně přesvědčeni, že přinese kýžený úspěch a bude znamenat posun k lepšímu. Ať prý vznikne a ukáže, co umí prosadit a jaké alternativy ke stávajícím strukturám dokáže najít. Bojím se ale, znaje české reálie, že to nebude nic moc. A hledat další „třetí“ cestu je pro Čechy typické, často si ale ani nestačí uvědomit, že zkrátka není žádná třetí cesta. Třetí většinou znamená slepá. A než si to přiznat, to radši budu do konce kopat, škrábat, kritizovat, či snad nadávat, že? Ach jo.